Český ráj

POVĚSTI O POLSKÉM MĚSTĚ JAWOŘE PRO ČESKÉ DĚTI

O hradu Svatého Anděla

Kníže Bolko I. nechal obehnat město Jawor silnými hradbami se čtyřmi železnými, kovanými branami a u nich nechal postavit bašty. Také vybudoval hrad na straně řeky, který měl sloužit k obraně brodu na Divoké Nise. Jeho syn Henryk na tomto hradě pojal za ženu uherskou královnu Kateřinu z rodu Andegawenów a přivedl jí do města. Hrad rozšířil o druhé obranné hradby, které postavil před prvními hradbami a to ze strany východní, severní a západní, aby ještě více zvětšil ochranu. Tímto způsobem vznikl prostor mezi hradbami, kde nechal kníže založit zahrady a mnichům z Lubiaźa přikázal, aby tam pěstovali léčivé rostliny, a nechal také zbudovat špitál kolem Zlatoryjské brány, kam nakázal nemocné měšťany umísťovat a opět jim navracet zdraví. Do paměti měšťanů jaworských se zapsal také tím, že jim dal privilegium obchodovat s pivem a chlebem a také provozovat řemesla ve vzdálenosti jedné míle od bran města. Městské radě dovolil mít vlastní soud a práva, která nazval jaworskými, a kupcům povolil svobodné obchodování se solí a podle wroclawského vzoru vytvoření trhu se solí.

Když se po něm ujal vlády nad Jaworem a jaworským knížectvím jeho synovec Bolko II., který vždy s pýchou zdůrazňoval, že je vnukem polského krále Lokietka, dal městu privilegium každotýdenního trhu a svobodného obchodování s Čechami. Krom toho umocnil obranu Jawora budováním střílen na hradbách, z kterých bylo možno střílet do útočníků drápajících se na hradby po žebřících, i do těch, kteří stáli hned pod hradbami. Nechal rovněž mezi hradbami postavit Vojenské domy, a to tak důvtipně, že z každého bylo vidět na hradby a bylo možno je ostřelovat a sledovat dění ve městě.

Po smrti knížete Bolka II., který neměl potomky a byl posledním, suverénním dolnoslezským vládcem, přešlo knížectví świdnicko-jaworské společně s Jaworem do rukou českého krále a vlády nově utvořeného jaworského knížectví se ujal správce, rytíř Beneš z Chusni. Utiskoval své poddané daněmi a dal postavit pranýř a šibenici uprostřed města. Nechal vyhnat židy z Jawora, kteří místním kupcům nejednou “pili krev” a dokonce nařídil podpálit synagogu. V době Benešovy vlády se šířilo na Dolním Slezsku husitství. Husité obsazovali čím dál tím více nových hradů. Beneš je na své území, které spravoval nepustil. Jeho vojska pilně střežila hranice a potlačovala povstání oddílů slezských husitů naslouchajícím heslům, které šířili stoupenci Jana Žižky. Oddíly husitů bojovali za náboženskou a národní svobodu. S takovými skupinami povstalců se Beneš z Chusni vypořádal rychle a krvavě. Obchvátil křídlo nepřítele a odzbrojil ho, a ty, kteří vzdorovali, pověsil. Díky němu Němci z Jawora spolu s duchovními a měšťany spali bezpečně ve svých domovech. Klid panoval v Jawoře i v době, kdy ostatní slezská města byla vypalována a plundrována. Díky tomu také místní farář nejednou nazval ve svých kázáních českého správce knížectví andělem strážným, a pan písař městské rady, který velmi dobře vládl husím brkem, napsal verš v latině a v rýmech vyprávěl o svém vidění, které mu seslal sám Bůh. V tomto vidění uviděl anděla v rytířské zbroji a s tváří rytíře Beneše z Chusně. Vznášel se s mečem v dlani nad městem a shlížel na všechny strany tak hrozivě, že blížící se oddíly husitských vojsk poplašeně uprchly.

Jednoho dne se však husité dostali k Jaworu. Bylo to už po smrti vůdce českých táboritů Jana Žižky, v době, kdy saské a bavorské oddíly Zikmunda Lucemburského osvobodily většinu dolnoslezských hradů z rukou místních husitů. Musela to asi být nějaká zatoulaná skupina, která hledala živobytí, protože nezaútočila na město, ale na Legnickém předměstí začala plundrovat domy, které tam stály.

Pan Beneš dal rozkaz svému pobočnímu oddílu, aby provedl výpad za Legnickou bránu a zajal ty, kteří právě loupili. Sám se tohoto útoku nezúčastnil, ale pozoroval vše z jedné ze střelnic Vojenského domu, stojících na straně od Legnicy. Sledoval, jak si počíná jeho družina. Viděl jak sekali mečem překvapené útočníky, jak jim brali uloupené věci a také podpalovali dřevěné domy na Legnickém předměstí, které husité obsadili, aby se mohli bránit.

Dým se vznesl k nebi a sláma, unášená do povětří z planoucích střech domů, roznášela tento požár dále. Teprve, až když začaly planout i další domy na předměstí, vrátili se účastníci výpadu zpět do města. Přivedli s sebou pouze pět živých zajatců, které pan Beneš nařídil pověsit ve svém sídle. Členům jeho družiny se nechtělo vést odsouzené přes město až do hradu, nacházejícího se až v blízkosti řeky Divoké Nisy, a když se pán z Chusně vzdálil po vydání rozkazu, rozhodli se zajatce oběsit na hradbách Vojenského domu, pod kterým právě stáli.

“ Na hradě nás máš pověsit,” připomněl jeden ze zajatých pacholkovi, který zastával úlohu kata. “ Veď nás na hrad svého pána!”

Možná, že myslel na útěk během cesty na hrad, ale pacholek ho odbyl krátkou odpovědí:

“Tady je jeho hrad,” řekl krátce a zasmál se. “Tady je hrad našeho pána a našeho anděla strážného. Tady budeš viset.”

Sedm dní visely mrtvoly odsouzených na hradbách Vojenského domu. Sejmuty byly teprve, když začaly silně zapáchat, a když městští radní obdrželi povolení od pana Beneše k pohřbení jejich těl.

Od toho dne začali strašit duchové oběšených měšťany, kteří bydleli nejblíže budov, kde se stala tato událost. Za jasných měsíčních nocí je bylo možno vidět s nepřirozeně překroucenými hlavami a s visícím jazykem z úst, tuhými nohami kráčejícími po ulicích nebo mezi hradbami, a také bylo slyšet jejich hlasy v době jarních a zimních větrů vanoucích nad městem.

Strašili lid tak dlouho, až jednoho z radních napadlo vybudovat pět kamenných křížů na stěnách Vojenského domu, jako připomínku jejich smrti na tomto místě. Po provedení tohoto nápadu byla odsloužena i smuteční mše za jejich duše v místním kostele a noční strašidla přestala soužit obyvatele Jawora a ukazovat se v jeho ulicích.

Ony kříže nazval lid jaworského města o mnoho let později jako kříže Beneše a Vojenské domy hradem Beneše. Ještě později z důvodu, že byla postava českého knížecího správce spojována s postavou anděla v latinských verších písaře městské rady, byl hrad nazván hradem Svatého Anděla. Tento název, po vypuštění přídavného jména “svatý”, přetrval až do dnešního dne jako Hrad Anděla.

*

Zmiňovaný rytíř Beneš z Chusni je historická postava známá jako Beneš Chusnik. Působil na zámku v Jawoře od roku 1392 jako místodržitel českého krále Václava II. Knížectví jaworské bylo rozděleno na čtyři části, jejichž sídla se nacházela v Jawoře, Boleslawcu, Jelení Góře a Slezském Lwówku. Beneš vládl v době husitských válek, během nichž byl Jawor vždy opomíjen husitskými vojsky, a to i přesto, že se přes území tohoto malého knížectví dvakrát přehnaly husitské výpravy, k jejichž řadám se tehdy hojně přidávali Poláci, obyvatelé Dolního Slezska.

Hrad Anděla je zajímavá budova a je to ukázka dávného obranného systému Jawora. Obytnou budovu spojují dvě rovnoběžné ochranné hradby. Na přelomu XVI. a XVII. století se zde nacházela škola vedená evangelickými duchovními a v pozdějších letech sloužila jako vojenské kasárny. Dnes je porostlá silnou vrstvou pnoucího se divokého vína, které znemožňuje potvrzení, zda se na stěnách opravdu nacházejí ony kříže zmíněné v pověsti.

O knížeti Henrykovi a záhadné smrti Mirmily z Jawora

Kníže Bolko I. nechal postavit v Jawoře hrad na místě bývalé tvrze, která zde stála po dobu dvou století a pamatovala ještě doby Boleslava Křivoústého. Hrad vypadal úplně jinak, než bylo zvykem. Měl kruhovou baštu s kamennými chrliči zobrazujícími dračí hlavy a na jeho čtvercové, neforemné nádvoří se vjíždělo přes bránu mající podobu gotického oblouku, ve které byly vsazeny těžké, dubové, silné veřeje, potažené kovanými železnými pláty. Nad bránou od vnější strany stával masivní, kamenný oblouk, přidržovaný třemi kamennými nosiči a zevnitř byla brána železná, těžká, osazená těžkými špikovačkami obrácenými dolů. Visela na silných provazech, které byly týden co týden mazány makovým olejem. Na hradním nádvoří stály tři obyvatelné budovy: Knížecí dům, ve kterém nocoval kníže nebo jeho synové, když zámek navštívili, Rytířský dům, kde bydlela knížecí družina a také Dům žen, který sloužil jako obydlí knížecímu správcovi a jeho rodině a také všem ženám, které zde byly ve službě.

Prvním knížecím správcem Bolka, který bydlel na tomto hradě a zastával úřad déle než patnáct let, byl rytíř Martin z Klaczyny, který byl nazýván Klakiem (=chundel či medvědí srst). Nastěhoval se tam po požáru, který pohltil jeho starý dřevěný dům. Kdo ví, zda by nebyl ve službě až do své smrti, nebýt syna knížete Bolka jménem Henryk. Tento statný mládenec přijel jednoho dne společně se svým otcem do Jawora, který ho učil vládnout. V době, kdy kníže spravoval soudy, však Henryk v jaworském městě pletl hlavy urozeným měšťankám, kupoval jim sladké medové perníky, a když k tomu měl příležitost, ukořistil vždy nějaký ten polibek.

Byl to velmi pohledný chlapec a vždy byl velmi dobře oděn. Během rozhovoru používal latinská slovíčka a dokázal to stejně dobře jako velebený farář z kostela Sv. Martina. Uměl tak zábavně a poutavě vyprávět, že dokonce i ctihodné ženy cechovních řemeslníků se usmívaly, když poslouchaly rozhovory mezi ním a jejich dcerami. Usmívala se také Mirmila, dcera knížecího správce, které již brzy mělo být patnáct let. Také jí věnoval Henryk kulatý medový perník.

“Zkus ho, je sladký stejně jako já,” pověděl jí s úsměvem a zahleděl se jí přímo do očí.

“Sám…,” začala nesměle a dodala s úsměvem, vracejíc obdrženou dobrůtku, “Sám si ho snězte.”

“To víš, že ho sním, neboť teď, když jsi perník držela ve své dlani, stal se ještě sladším a tebe také sním, protože vypadáš ještě lahodněji než ten medový perník.”

Mirmila se usmála nad touto nečekanou odpovědí, které moc nerozuměla a uprchla z hradního nádvoří. Na pohledného Henryka a jeho oči ale zapomenout nemohla a až do svítání na něho myslela, bezesně se převalovala na lůžku ve své dívčí komnatě, která byla hned vedle komnaty jejího otce. Poté viděla knížecího syna až následující den, kdy se přišel společně s jejím otcem napít studeného mléka pro osvěžení do Domu žen. Odjel pak z Jawora a vrátil se za sedm neděl v doprovodu třech mládenců, kteří měli rytířské pásy, a také v doprovodu zbrojnoše a několika pacholků od koní.

Knížecí správce nebyl nějaký čas v Jawoře, protože se vydal na lov do lesů okolo Muchovskich vrchů a kulhavý Grot, který ho vždy zastupoval, popíjel studené pivo v hostinci “Pod Dřevěným mečem” nacházejícím se za Zlotoryjskou bránou ve vzdálenosti jednoho střelení z luku. Do hradu pustil Henryka společně s jeho doprovodem. Dále zde také byli starší, kteří drželi stráž a Mirmila, která musela plnit roli hospodyně. Pozvala knížete společně s jeho pobočníky do Knížecího domu a potom běžela do sklepa pod věží, kde natočila do hliněného džbánu medovinu.

Když podala tento studený, sladký nápoj, rozlévaný do cínových pohárů, všichni si ho velmi pochvalovali a kníže Henryk se zeptal:

“Sama jsi tu medovinu vyráběla, sličná panno?”

“Sama…,” přiznala se tichým hlasem. “Sama jsem vařila mladinku a panenský med míchala. Sama jsem též hlídala zrání.”

“Ústa svá jsi v něm zřejmě také smočila, protože ten nápoj je velmi lahodný a sladký!” poznamenal kníže.

“Ne, Vaše výsosti,” odvětila Mirmila, která nepochopila, že to byl žert. “Nesmočila jsem v něm nic. Jen plátky růží jsem do něho přidala během výroby.”

“Růže moje!” odpověděl na ta slova s úsměvem mladý kníže a dodal podávaje jí pohár, z kterého do té doby pil. “Smoč v něm tedy svá ústa a ta medovina se stane ještě sladší a lahodnější.”

Smočila tedy Mirmila ústa v medovině, a když pak vrátila pohár knížeti, ten vypil zbylý mok až do dna a křiknul:

“Na kosti svaté Widikundy, zapřísahám se, že chuť té medoviny je teď stokrát lepší! Jsi čarodějka, dívko, neboť tvá ústa mají kouzelnou moc! Dej ať je okusím!”

Než pochopila jeho záměry, objal ji mladý kníže svými silnými pažemi, zaklonil jí hlavu a políbil její ústa, vlhká ještě od medoviny. Za hlasitého smíchu všech přítomných utekla, celá se červenajíc, do komnaty a už se více toho dne ani v Knížecím domě ani na nádvoří neukázala. Večer přikázal Henryk rozžehnout oheň na hradním nádvoří, jeden z jeho pobočníků hrál na housle smutné melodie a kníže zpíval písně až do kuropění.

I přes chladnou noc poslouchala je Mirmila úplně všechny. Stála v okně Domu žen a lovila zvuky houslí i slova zpívaných písní. A byla to slova tklivá a dojímavá, která posluchače přiváděla až k slzám. Henryk zpíval o ptáku zamknutém ve zlaté kleci, který hledal studený pramen, aby v něm ochladil své srdce rozpálené láskou. Také zpíval o ubohé pastýřce, která nalezla nemocného knížete uprostřed květinové louky a vyléčila ho svou péčí a polibky.

Zřejmě tyto písně způsobily, že Mirmila vzplála ke knížeti do té doby jí neznámým citem a celou noc nemohla zamhouřit oka. Neustále myslela na polibek, který dostala od Henryka, na jeho písně zpívané uprostřed noci a na jeho půvabnou a usmívající se tvář.

Ráno vstala s touhou vidět knížete Henryka a také s rozhodnutím, že mu bude povolná. Potom se oděla do nejhezčích šatů a donesla knížeti i jeho společníkům, mladým rytířům, něco na posilněnou. Zůstala s Henrykem a okolo poledne se nechala přemluvit k procházce po lese, nad řekou za hradbami města. Co se stalo během té schůzky se nikdy nikdo z obyvatel Jawora nedozvěděl, ale večer už jí otec, který se vrátil z lovu, na hradě nenalezl. Nikdo mu nedokázal povědět, kam se vydala a co se s ní stalo. Od sluhů se dozvěděl o pobytu knížete Henryka a jeho společníků, o zpěvech u ohně na nádvoří a také o tom, že před klekáním, opustil kníže Jawor a odjel do Świdnice.

Správce, řídící se otcovským pocitem, pojal podezření, že nepřítomnost jeho dcery na hradě se nějakým způsobem váže s pobytem Henryka v Jawoře. Poslal proto své lidi, aby prohledali nejbližší okolí a nalezl Mirmilu. Sám nasedl na koně a vydal se do Świdnice ke knížeti Henrykovi.

Vrátil se do Jawora za dva dny, poté, co se dozvěděl, že rybáři nalezli v Divoké Nise mrtvolu jeho dcery, kterou voda přinesla pod hrad a v blízkosti brodu ji zanesla do křoví při břehu. Se silně bijícím srdcem se šel podívat na mrtvolu dívky.

Mirmila ležela uprostřed ušlapaného kvítí v potrhaném, mokrém oděvu, s očima do široka otevřenýma. Byla pochována na hřbitově u kostela Sv. Martina. Na místě, pod hradními hradbami, kde byly nalezeny její ostatky, byl vytesán nevelký, trošku křivý znak kříže na památku její záhadné smrti.

O několik let později se obyvatelé hradu i jaworští měšťané domysleli, kdo byl vinen tragickou smrtí dcery knížecího správce, když na příkaz knížete Henryka musel opustit hrad i město Jawor rytíř Martin z Klaczyny. K tomu ještě dopomohla i skutečnost, že Henryk se nikdy nezabydlel na jaworském hradě, ačkoliv mu jeho otec určil jako hlavní město jeho knížectví právě Jawor. Po většinu času pobýval u svého staršího bratra Bernarda ve Świdnicy, a když ho již ve stáří unavovalo cestování po knížectví, nocoval a podepisoval knížecí listiny v jiných městech, v Zlotoryji, Chojnowie a také ve Slezském Lwówku.

*

Kníže Henryk, syn Bolka I., knížete świdnicko-jaworského a Beatrice, kněžny brandenburské, byl od roku 1301 majitelem jaworského knížectví. Jemu vděčí město Jawor za budovu masných krámů u Brány Strzegomské, za obnovení kostela Sw. Barbory a také za privilegium užívání vlastního práva (práva jaworského) a vlastního soudu, jak nižšího tak i vyššího. Jemu je připisováno i založení úřadu starosty města a také založení dvou mlýnů a nemocnice, která se nacházela v současné ulici Grunwaldské (blízko tehdejší Zlotoryjské brány).

Těžko srozumitelný je fakt, že většina dokumentů ohledně města byla vydána mimo Jawor. To dokazuje, že nenavštěvoval často a s oblibou město Jawor. Důvodem by mohla být ona událost, která je popsána v této pověsti.

O paláci kněžny Agnes v Jawoře

Pro kněžnu Agnes, ženu knížete świdnicko-jaworského Bolka II, nazývaného Malý, posledního, suverénního vládce dolnoslezského, a dceru rakouského knížete Leopolda I. Habsburského, Jawor nebyl jen obyčejným městemtak jako např. Strzegom, Stróźa, Lwówek nebo desítky jiných jim podobných. S Jaworem měla Agnes spojeny milé vzpomínky na nejhezčí chvíle svého manželského života, na které zapomenout nemohla, nechtěla a také nedokázala. V tomto městě nalezla jednoho podzimu útočiště před lijákem, který promočil jí i jejího manžela, při jejich první společné cestě napříč celým jejich knížectvím.

Vzpomínala na to, jak v hustém dešti uprostřed hrozné bouře dorazila koňmo společně s mužem a doprovodnou družinou pod Legnickou bránu. Mladý zbrojnoš knížete, Krzysztof Schaffgotsch, tehdy bušil násadou své sekery na masivní veřeje brány, aby vzbudil dřímající stráž. Hned v prvním domě za bránou pak při teple ohně planoucího v krbu z ní její muž sundával mokré šaty a otíral její promrzlé nahé tělo vyšívaným, lněným kusem plátna. Se zvláštním dojetím vzpomínala na tu chvíli i na to, jak její muž odehnal služky, které jí chtěly otřít, a potom jí přikryl v loži hřející kůží krkonošského medvěda. Mnohokrát se usmívala při vzpomínce na rozkoš oné noci a něžnosti, kterými jí kníže Bolko obdaroval. V onu nezapomenutelnou noc byl počat knížecí prvorozený syn a nástupce knížecího trůnu.

O několik neděl později, kdy si již byla jistá svým těhotenstvím, poprosila manžela, aby jí dovolil porodit dítě v místě jeho početí. Měsíc před očekávaným porodem dorazila do Jawora, kde byla v péči místního medika Bartoloměje. Dennodenně uháněl knížecí posel z Jawora do Świdnicy a přinášel knížeti zprávy o zdraví a pocitech kněžny až do dne, kdy se ve věži kostela Sv. Martina v Jawoře rozezněly zvony, které oznamovaly radostnou novinu o narození nástupce knížecího trůnu.

Ačkoliv medik Bartoloměj ani na krok neodešel od lože urozené kněžny, nebyl porod nijak lehký. Kněžna se rozhodla snášet porodní bolesti statečně a přivést malého knížete na svět bez vydání jediné hlásky. Lékaře, který neuměl německy, rozčilovalo, že rodící kněžně nerozuměl.

“Křič paní, sténej a ječ, jak nejvíc můžeš,” říkal jí polsky klidným hlasem. “Ječ nahlas, ženo! Rychleji dítě na svět přivedeš! Snadněji budeš snášet porodní bolesti! Ječ jako všechny, které rodí!”

Agnes jeho slovům nerozuměla.

Šestnáct hodin trval porod a malé knížátko přišlo na svět polomrtvé. Mistr lékařských nauk je však přivedl k životu a tak novorozeně, které mělo v budoucnosti nosit knížecí korunu, spatřilo svými malými očky blankytné nebe nad Jaworem. Malý kníže byl slabý a nemocný několik prvních neděl, a proto kněžna Agnes zůstala skoro půl roku v Jawoře. Nechtěla pobývat na zámku, kam jí chtěl knížecí správce města i s dítětem ubytovat, ale opět bydlela v domě, ve kterém počala a porodila svého syna. Z tohoto domu jí odvezl i se synkem do Świdnického zámku až teprve kníže Bolko, který osobně přijel do města. Na památku narození svého prvorozeného syna přikázal tehdy správce městapustit všechny vězně ze zámeckého vězení a svému písaři dal sepsat speciální listinu pro obyvatele Jawora, která jim dávala privilegium pořádat týden co týden městský trh. Ještě téhož dne, poté co mu žena vyprávěla o porodu a o tom, jak se o ní lékař Bartoloměj staral, se kníže Bolko rozhodl odměnit onoho lékaře. Přikázal mu přijet nejbližší neděli do Świdnice a tam mu slíbil uvést ho do šlechtického stavu.

Před odjezdem do Świdnice koupil kníže kamenný dům, v němž se narodil jeho syn a daroval ho své ženě, které tím způsobil ohromnou radost. Následující neděli na prostranství před świdnickou farou, za hojné účasti shromážděných měšťanů, chudiny a představitelů rytířských rodů, předal kníže Bolko mistrovi nauk lékařských Bartolomějovi z Jawora rytířský pás, zlaté ostruhy a listinu s velkou, červenou, voskovou pečetí uvádějící ho do šlechtického stavu. Rovněž ho obdařil přídomkem Jecz (jecz = v polštině ječ pozn. překl.). Poté se na počest nového šlechtice dolnoslezského konala hostina na świdnickém zámku a stejnou uspořádal na knížecím zámku správce městapo návratu Bartoloměje Jecze do Jawora.

O několik let později zazněla na Dolním Slezsku strašná novina, že mladý kníže Bolko, syn laskavého, panujícího knížete, který se narodil v Jawoře, byl zavražděn blízko Bolkowa. Nejprve tomu nikdo nemohl uvěřit a správce městadokonce poslal speciálního posla do Bolkowa, aby tuto zvěst potvrdil. Uvěřili tomu až teprve, když se posel vrátil na unaveném a zpoceném koni a potom dlouze a různě vykládal příčinu tohoto neštěstí. Říkalo se, že prý jakýsi člověk jménem Jakub zabil knížecího syna úderem cihly do hlavy, jiní tvrdili, že vrahem byl rytíř Zikmund z Rogoźna a další zase, že ten, kdo zabil knížecího syna, byl rytíř Mikuláš z Lípy, který se tak chtěl pomstít za svou dceru, kterou prý kdysi kníže Bolko miloval, svedl ji, ale neoženil se s ní proto, aby se mohl oženit s ženou z rodu Habsburků.

Kněžna Agnes přijížděla do Jawora i po pohřbu svého syna. Bydlela vždy v domě, který jí daroval její manžel, a s kterým jí poutalo tolik vzpomínek. Během svého pobytu nikoho nepřijímala s výjimkou Bartoloměje Jecze, který již déle nevykonával zaměstnání lékaře. Trávili společně dlouhé hodiny rozmluvami, při kterých kněžna vždy vzpomínala na svého již nežijícího syna. V onom domě, pobýval několikrát také kníže Bolko, který sem přijížděl se svou ženou. Zemřel zde 28. července r. 1383, ve věku 60-ti let. Před smrtí vyřkl přání být pochován u kostela krzeszowskich cisterciánů, vedle svého dědy, otce a syna. Potom se sem kněžna Agnes přestěhovala na trvalo ze Świdnici a opouštěla Jawor pouze tehdy, když to bylo nezbytně nutné. Zemřela v tomto domě v r. 1392, ale ještě před smrtí ho stačila odkázat Bartolomějovi Jeczowi, kterému již v té době bylo něco málo přes sto let.

Obyvatelé Jawora plakali usedavě, když ukládali ostatky kněžny do kamenného sarkofágu v kostele Sv. Martina, aby i po smrti byla v blízkosti domu, který si zamilovala.

O několik let později jaworští radní umístili na domě ceduli s nápisem: “Anežčin palác. Zde pobývala kněžna Agnes, zemřela r. 1392. Manželka posledního vládce jaworského Bolka II, který zemřel r. 1369, často byla hostem v Jawoře.”

*

V pověsti je uveden zpochybňovaný fakt o narození knížete Bolka III. v Jawoře, poněvadž nemáme žádné důkazy, které by to potvrdily. Nemáme také důkazy, kromě desky, na které je uveden název “Anežčin palác”, které by svědčily o tom, že palác byl majetkem ženy vládce dolnoslezského, Bolka II., knížete świdnicko-jaworského. Také nevíme, kde kněžna Agnes zemřela a kde jsou pochovány její ostatky, protože se nedochovaly žádné písemné důkazy.

Faktem je, že před rokem 1392 byl vlastníkem této budovy jaworský měšťan, jehož jméno je Jentsch.

Po velkých přestavbách vypadá “Anežčin palác” jako budova z XVIII. století, ale pravděpodobně se v jeho podzemí nachází zbytky zdí z XIV. století.

O procesu čarodějnic

Je tomu tři sta padesát či čtyři sta let, kdy ve vsi Rogoźnica poblíž Jawora, žil vesničan jménem Sommer, o kterém se říkalo, že je čaroděj. Když zemřel, jeho duše se nedostala do pekla ani do nebe, ale zůstala ve vsi, kde strašila bývalé Sommerovy sousedy. A strašila je tak dlouho, až sousedy napadlo jít na hřbitov, vykopat jeho hrob, vyndat ostatky a spálit je na připravené dřevěné hranici.

To také učinili, ze země sebrali popel a opět ho zakopali na hřbitově. Od toho dne přestal Sommer strašit, ale jeho žena prohlásila, že tímto činem zneuctili sousedé mrtvolu jejího muže. Jedné své známé z Jawora, která se jmenovala Kolbeová, pověděla, že by s radostí dala deset zlatých tolarů tomu, kdo by podpálil domy sousedů a tímto způsobem by pokáral obyvatele Rogoźnice.

Kolbeová, pod vidinou získání velké sumy peněz, přemluvila k tomuto činu svého manžela a zakrátko vzplanula v obci řada dřevěných domů, společně s hospodářskými staveními. Žhářovi se však nepovedlo uniknout bez trestu. Zajali ho obyvatelé Rogoźnice a uvrhli ho do žaláře jaworského zámku.

Městský soudce začal velmi rychle s trestním řízením. Kolbe byl obviněn nejen ze způsobení onoho požáru, ale také z nevyjasněných loupeží, vraždy a svatokrádeže. Pod vlivem muk, kterým byl vystaven katem z Jawora, se Kolbe přiznal k žhářství a dokonce udal i svého společníka, který mu pomohl ve vykonání zločinu.

Kolbeův společník pak vypověděl, že Kolbe umí čarovat a právě použitím těchto čar byl on donucen, aby pomohl podpálit domy v Rogoźnicy. Krom toho také uvedl, že viděl na vlastní oči, jak Kolbe dojil mléko pomocí nože zabodnutého do kmene vrby a dokonce označil místo, kde se tento strom se stopami po ostří nože nachází. Vypověděl také, že žena Kolbeho společně s vdovou Sommerovou se zabývají čarováním.

Kruh vězňů jaworského zámku se zvětšil o tyto dvě ženy. Během soudního přelíčení se nechtěly přiznat ke svým čárům, až teprve, když soudce vydal nařízení katovi, aby jim ukázal nástroje používané při mučení, začala Sommerová mluvit. Její výpověď zapsal podsudí městského soudu (soudcův zástupce u bývalých zemských soudů pozn. překlad.). Přiznala, že se opravdu obě čarováním zabývaly a dokonce se dvakrát účastnily čarodějnického sabatu. Umění kouzel a čar se Sommerová naučila od ženy Kolbeho, od které také získala mast. Po namazání se touto mastí vylétala oknem, aby se účastnila sabatů. Nemohla však popsat, co se dělo během oněch čarodějnických sabatů, protože tam pokaždé byla tma. Zřetelně slyšela hlas ženy Kolbeho, která několikrát volala koketu Kirschovou. Ta byla sabatu také přítomna, a o ní s naprostou jistotou věděla, že je čarodějnice. Kolbeho žena volala Kirschovou proto, aby se s ní mohla dohadovat, která z nich vlastní tlustší krávy a čí krávy dávají více mléka.

Sommerová se také zmínila o tom, že Kolbeho žena byla na sabatu hlavní čarodějnicí a kterak viděla jak ona společně s Kirschovou kdysi rozsypaly modrý prášek okolo vesničana jménem Fabian. Tento prášek měl způsobit vyhynutí dobytka a také to, že Fabian nemohl mít se svojí ženou potomky. Sommerová se navíc přiznala k obcování s ďáblem během sabatu. Rovněž obvinila Kolbeho ženu ze začarování dítěte kováře Marzeca, které kvůli tomu následujícího dne zemřelo.

Žena jménem Kirschová, po uvěznění a výslechu, vnesla něco více světla do této záležitosti. Přiznala se ke všemu, co o ní pověděla Sommerová a vysvětlila, že sabaty se konaly šestkrát do roka v předvečer největších církevních svátků, vždy daleko od vsi a pokaždé na nějakém rozcestí. Potvrdila, že Sommerová vypověděla pravdu o sváru mezi čarodějnicemi během sabatu a dokonce mluvila i o bitkách, po kterých vítěz vždy obdržel od mistra ďábelského peněžní odměnu nebo pochvalu.

Přiznala se také k rozsypání modrého prášku okolo Fabiana a dokonce k zakopání různých sušených bylin, majících magickou moc, pod práh jeho domu. Učinila tak, aby potrestala lakomého Fabiana. Zároveň uvedla způsob, jak odčiniti všechny tyto čáry. Prozradila, že zná recept čarodějnické masti používané k natření těla před vydáním se na sabat, ale nedokázala vyjmenovat všechny ingredience, poněvadž některé z nich byly vždy dodány samotným satanem. Vysvětlila také podsudímu zapisujícímu její výpověď, že každá účastnice sabatu má na svém těle bílé skvrny, které jsou znakem dotyku samotného mistra. Tyto skvrny nejprve ukázala na svém těle a poté byly podobné skvrny objeveny i u zbývajících dvou žen.

Další výslechy obžalovaných nevnesly do této záležitosti nic podstatného. Pouze vdova Sommerová dodala několik podrobností týkajících se Kolbeho. Vypověděla, že i on byl přítomen na čarodějnickém sabatu a hrál jim na housle během tanců s ďábly. Během pálení ostatků jejího manžela na hranici, viděla Kolbeho, jak se přeměnil v černého kocoura. Kolbe tato obvinění nepopřel. Hrdě se přiznal k tomu, že jeho žena byla vždy vyznamenána všemi ďábly, kteří byli přítomni sabatu, a také že vždy tančila v prvním páru.

Celé vyšetřování trvalo přes půl roku a během této doby byly jednotlivosti tohoto procesu přesně popsány a interpretovány. Rozsudek byl vynesen v Legnici a byl vykonán následujícího dne. Kolbe byl odsouzen k smrti lámáním v kole a tři ženy k upálení na hranici.

*

Pověsti o soudech a upalování čarodějnic jsou velmi často autentickým popisem událostí a tragédií, které se staly v mnoha městech i vesnicích Dolního Slezska. Silné náboženské vlivy na rozum tehdejších obyvatel Evropy budily víru v čarodějnou magii a moc satana a to po celý středověk až do prvních let minulého století.

Se stopami o procesech čarodějnic dolnoslezských je možné se setkat ještě dnes při hledání v soudních archivech z XVI – XIX. století.

O založení Jawora a o vzniku jeho názvu

Nedaleko Divoké Nisy na jejím pravém břehu byl nevelký pahorek. Na jeho vršku stávala pohanská svatyně bohyně Jiwy, která byla nazývána též Jawara. Pro lid byla velmi dobrou bohyní. Rolníkům dávala úrodu, pastýřům šťavnatou trávu pro dobytek a myslivcům mnoho zvěře pro dobré lovy. Z její lásky každoročně vzkvétaly lípy, akáty a vřes. Také měla ve své péči úly, do kterých pracovité včely lidem nosily med. Držela ochrannou ruku nad včelaři, kteří vařili a vyráběli med. Na ní záleželo, zda med vznikající v jalovci, kořeni polní fialky nebo v listech máty, bude mít potřebnou moc, barvu, vůni a chuť.

Socha bohyně shlížela několik set let z pahorku skrz věčně otevřená vrata svatyně na čistou vodu v řece a v létě na zelený kraj, který byl osídlen dobrými, klidnými, pohostinnými, veselými a pracovitými lidmi. K soše Jawary přicházely každé jaro zástupy věrných se svými prosbami a na důkaz díků přinášely oběti. Tato svatyně by možná stála až do dnešních dnů, kdyby sem tenkrát nikomu neznámý polský kníže Mieszek neposlal ozbrojence s meči, oblečené do drátěných košil, vojáky na koních a také kněží, kteří sem přinesli novou víru. Shromáždili všechen zdejší lid a domáhali se toho, aby se vzdali starých božstev a jejich dobré bohyně Jawary. Ubili nejstaršího pohanského kněze, který chtěl svou postavou zakrýt svatou sochu stojící ve svatyni. Potom sekerami podťali dřevěné vyobrazení bohyně a za přítomnosti shromážděného, mlčícího zástupu věrných, hodili tuto sochu do řeky.

Za hlasitého lkaní lidu milujícího svou bohyni, odnesla sochu voda řeky Nisy směrem k Odře. Na jejím místě i na místě staré, zčernalé, dřevěné svatyně, byl těmi, kteří šířili nového boha, postaven jeho symbol – velký dřevěný kříž a pod ním kamenný stůl, u kterého nějakým zvláštním jazykem říkali jakási zaklínadla.

Ten nový bůh se nazýval Ježíš Kristus a nebyl tak dobrý jako stará bohyně a jeho kněží též nebyli dobrými. Ježíš Kristus zakazoval některé dny jíst maso a jeho kněží nejenže za přítomnosti vojáků polského knížete všem lidem polévali hlavy a používali u toho svá nesrozumitelná zaklínadla, ale zakazovali i zpívat staré písně, pálit zemřelé a jejich popel pochovávat na hřbitově. Také vybírali desátky pro knížete a Ježíše Krista a ti, kteří vzdorovali, byli zavíráni do dřevěných klád jako zajatci či lupiči.

Možná by je místní lidé pobili nebo vyhnali pryč, kdyby vyznavači nového boha nepostavili kolem své svatyně a domů zemní val s vysokým opevněním, z kterého celé okolí kontrolovali. Nazvali tuto novou stavbu, kterou nebylo lehké zničit a uvnitř níž se cítili bezpečně, týn.

Nelehko se žilo lidem zvyklým žít svobodně. Lid byl do této doby poslušný pouze radě starších. Nyní museli poslouchat vousatého knížecího velitele, který vládl tvrdou rukou a sám také soudil a trestal neposlušné. Bouřili se dlaně ztvrdlé od dennodenní práce a nejednou je lidé zatínali z bezmocnosti, až si zvykli na nový pořádek, ačkoliv velmi často vzpomínali na své staré bohy.

Později se k nim donesla zvěst, že sochu bohyně Jawary, která byla vhozena do řeky, vylovili kněží z vody. Ukryli jí v úvozu, blízko místa, kde bydlel nad nevelkým potokem, tekoucím do Nisy, šedovlasý a sto let starý Cydeń. Od té doby navštěvoval lid potají svou starou, dobrou bohyni a stejně jako předtím jí přinášeli oběti.

Cydeń přemlouval lid věrný Jawaře k válce proti těm, co šířili Ježíše Krista, ale nikdo se nevzbouřil, protože se všichni obávali knížecích vojsk oděných v brnění a s železnými helmami na hlavách. Myśliburzem (myslitelem a buřičem pozn. překl.) byl nazván Cydeń a říkalo se o něm, že je to člověk, co má o kolečko navíc. O několik let později kdosi z opevněného týnu nad Nisou odhalil nové umístění Jawary. Přijeli tam vojáci a kněží Ježíše Krista a spálili sochu. Všechny pohanské kněze a vyznavače Jawary uvěznili do dřevěných klád, odvezli je kamsi ke knížecímu soudu a nikdo je už více nespatřil, ani o nich neslyšel. Starý Cydeń-Myśliburz si sám vzal život poté, co socha jeho milované bohyně, které od mládí sloužil, byla zničena. Před smrtí prosil celou rodinu a všechny přítomné, aby Jawara zůstala v paměti všech na věky věků.

Byl pochován podle starého obyčeje. Jeho mrtvola byla spálena na vysoké hranici a popel byl zakopán na hřbitově v hliněné urně. Poté byli všichni svoláni a museli přísahat, že přijmou nového boha a budou poslušni vojákům knížete Mieszka pod podmínkou, že v paměti všech bude uchována bohyně Jawara na věky věků.

Vousatý vůdce knížecích vojsk z týnu nad Divokou Nisou nad tím dlouho přemýšlel, až se rozhodl takto:

“Dovolím pojmenovat po ní týn, který jsem postavil na místě bývalé svatyně vaší bohyně,” řekl a dodal, “pod podmínkou, že se navždy vzdáte starých bohů a přijmete křest ve vodě.”

Od toho dne se týn nazýval Jawara, ale postupem let, když nová pokolení zapomínala na pohanskou bohyni, kterou uctívali jejich pradědové, byl název změněn a zkrácen. Hradiště, které tu později vzniklo a také vesnice byla nazývána Jawar. A když zemřelo pár dalších pokolení, nikdo nerozuměl tomuto názvu a město Jawar začalo býti nazýváno Jawor. Tento název se dochoval až do dnešního dne.

*

Německý kronikář Fischer vzpomíná na to, že biskup Thietmar uvedl již roku 1008 Jawor na Dolním Slezsku jako město “Jaura in Zlesie”. Ale jako datum, kdy měl Jawor obdržet městská práva, je uváděn rok 1242, ačkoliv nejstarší dokument označující Jawor jako město, pochází až z roku 1275.

Ochranné hradby získal Jawor teprve v roce 1292 a to v době vlády knížete świdnicko-jaworského, Bolka I. Knížecí rezidencí se stal teprve až kolem roku 1300.

O zázračném prameni svaté Jadwigy Slezské

Jadwiga, manželka knížete Henryka Brodatego (Bradatého), byla velmi bohabojná žena. Nejen, že nechala budovat zděné kostely a kláštery po celém území Dolního Slezska, ale také sama byla dobrým příkladem ve službě Bohu Nejvyššímu a svými činy následovala Ježíše Krista. Kněžna Jadwiga se dočetla v písmu svatém, jak Ježíš umýval svým učňům chodidla při večeři a dennodenně přiváděla na večeři jeptišky nebo žebráky žebrající u kostela a omývala jim nohy. Následujíc příkladu Krista a jeho dvanácti apoštolů, vodila po Dolním Slezsku dvanáct mnichů a přikázala jim moudrá kázání sdělovat prostému lidu.

Jednoho jarního dne během jedné takové apoštolské poutě šla kněžna Jadwiga v doprovodu dvanácti duchovních z Bolkova přes Świny do Jawora. Byl to den deštivý, všude byla mlha a jak je to na jaře obvyklé, byl to také den krátký a kněžna nestihla dojít k branám města. V tmavé jarní noci se dostala až do blízkosti města, nevědouc, že už je pouze pár kroků od břehu Divoké Nisy, kde na protilehlém břehu stálo obranné jaworské hradiště. Unavená celodenním putováním, rozhodla se odpočinout si na tomto místě a v noci dojít do cíle.

Během odpočinku je přepadla banda zlodějů. Oloupila všechny o oděv a stravu a některé duchovní dokonce zbila. Útočníci zřejmě nebyli zorientováni a nevěděli, že se nacházejí v blízkosti Jawora. Během loupeže se chovali velmi hlučně, stejně tak i napadení. Klení banditů, křik vystrašené kněžny a duchovních, z kterých byly strhávány roucha a oděv, uslyšel jeden ze strážců ve městě. Hluk způsobil to, že napadeným bylo rychle přispěcháno na pomoc. Pod rouškou tmy se povedlo zlodějům i s uloupenými věcmi uprchnout. Když velitel oddílu vojska z Jawora přijel na místo loupeže, objevil ve světle pochodní pouze dvanáct nahých knězů a kněžnu Jadwigu ukrytou v křoví. Málem vyprskl smíchem, když uviděl tento výjev, protože kněžna pod rouškou tmy a za svitu pochodní vypadala jako velmi zestárlá lesní bohyňka. Už měl také na jazyku urážlivá slova o nočním pochodu, která chtěl říci na její adresu, když si náhle všiml zlatého, knížecího prstenu, který se jí blýskal na ruce.

“Vaše výsosti!” zvolal údivem. “Nenadál bych se…, že Vás… v takovém stavu…”

Potom dodal, odvraceje tvář, aby neuváděl stydící se kněžnu do rozpaků:

“Svůj plášť Vám zde zanechávám, má paní, a vzdaluji se, abyste mohla vyjít z křoví a skrýt svou nahotu.”

Poté, co jaworští vojáci oděli částmi svého oděvu, které ze sebe svlékli, nahé duchovní, posadil velitel kněžnu na svého koně a vedouce ho na uzdě, pěšky doprovodil kněžnu přes brod na řece až k dřevěnému jaworskému hradišti.

Zvěst o příjezdu kněžny se roznesla po okolí a druhý den se tlačil jaworský lid v blízkosti vchodu do hradiště, aby přivítal kněžnu Jadwigu. Když šla na mši do kostela Sv. Barbory a také, když se z kostela vracela, doprovázel ji lid, který chtěl uslyšet její hlas. Kněžna se však s nikým nebavila a teprve až po společné snídani s duchovními, kteří byli přítomni včerejší příhodě, promluvila k veliteli jaworského vojska.

“Celý život si budu pamatovat příhodu, která se mi stala v blízkosti vašeho města. Také si zapamatuji tvůj plášť, rytíři, který jsi mi věnoval, abych mohla skrýt nahotu svého těla, tak jako svatý Martin daroval nahému žebrákovi plášť, aby si mohl přikrýt své promrzlé údy. Proto jsem se rozhodla nechat ti tento knížecí prsten, abys po zpeněžení tohoto prstenu ve městě vybudoval kostel pod názvem onoho svatého.”

Sundala z prstu prsten a podala ho rytířovi na natažené dlani. Byl to zlatý prsten, zahraniční mistrovské práce. A dodala:

“Také slibuji, že přemluvím svého manžela, aby na místě tvého dřevěného hradiště postavil kamenný hrad po vzoru legnického hradu a udělil Jaworu městská práva. Budu ho prosit, aby dal tomuto městu znak, ve kterém bude postava svatého Martina a toho také, aby učinil patronem města a ochráncem okolního lidu. Tobě odvážný rytíři slibuji splnit každé tvé přání, pokud to bude v mé knížecí moci.”

Velitel jaworských vojsk padl po těch slovech na kolena, převzal prsten z ruky kněžny, políbil okraj jejího oděvu a poté se slzami dojetí a třesoucím se hlasem odpověděl:

“Říkají, Vaše výsosti, že jste svatá a dokážete konat zázraky. Proto se osměluji vznést k vám pokorně svou prosbu. Nic si pro sebe nepřeji, má paní, jen pro svého synka, jediného potomka mého rodu se odvažuji žádat. Strašná nemoc se ho zmocnila, se kterou si nikdo neví rady. Zimnice s ním třese i v horké dny, přestože je teple oblečen. Polož na něj, prosím, svou dlaň, má paní, a od nemoci mu dopomož, stejně tak jako Kristus uzdravoval nemocné a malomocné, když ještě se svými učni po zemi chodil.”

Zaleskly se po těch slovech slzy v očích kněžny, ale neotřela je. Upřela svůj zrak k nebi a krátkou chvíli setrvala v této pozici modlíce se bez pohnutí rtů.

“Nehodnou jsem služkou Boha Nejvyššího, rytíři, zázraky konat neumím,” pověděla smutným hlasem a dodala: “ Nedokážu vyléčit tvého malého synka od nemoci, kterou na něho Bůh seslal, ale dám ti jednu radu. Jdi tam na to místo, kde jsi mě minulou noc potkal. Je tam nevelký pramen a vodu z tohoto pramene dej svému synovi k pití. Také tuto vodu použij ke koupeli chlapce a nemoc jeho ustoupí.”

Velitele jaworských vojsk uvedly v úžas slova kněžny.

“Není tam žádný pramen, Vaše výsosti,” pověděl. “Znám to místo, protože jsem tam nejednou svoji družinu cvičil. Není tam nic jiného než křoví.”

“Je tam pramen, rytíři. Ujišťuji tě, že je. Ten tvého syna vyléčí a také jiné lidi a to s boží pomocí.”

Ještě toho dne opustila kněžna Jadwiga hradiště a vyrazila směrem k Zlotoryji. Velitel jaworských vojáků šel na levý břeh Divoké Nisy a na louce blízko místa, kde se potok Jawornik vléval do řeky, nalezl nevelký pramen s křišťálově čistou vodou. Neznal ho, přestože velmi často pobýval na louce se svojí družinou. Přikázal ho rozkopat, okolo něj postavit dřevěný přístřešek a poté vodu z tohoto pramene začal používat k léčení svého syna.

Voda z pramene vrátila synkovi velitele jaworského vojska zdraví. Hrozná zimnice ustoupila a po několik staletí pramen vracel zdraví také jiným lidem. Používali ho všichni a vzpomínali na bohabojnou ženu knížete Henryka Bradatého, kněžnu Jadwigu, která za svého života chodila po Dolním Slezsku a konala zázraky.

*

Pramen, který je vzpomínán v této pověsti se kdysi nacházel napravo od rozcestí cest vedoucích z Jawora přes most Divoké Nisy, směrem k Myśliborzu i Paszowicím. Dnes se v blízkosti tohoto místa nalézá nevelký dvorek, nazývaný místními “Dvůr Jadwigy”.

V první polovině XVIII. století byl tento pramen popsán Schwertnerem z Jawora v knize nazvané “O síle dobrých i zlých vod” jako pramen, ze kterého se voda dá použít k léčení horečky. Pramen byl zasypán v XIX. století majitelem nemovitosti a to z důvodu častého navštěvování tohoto pramene místními i turisty, kteří majiteli ničili trávu na jeho pozemku.

Jawor má až do dnešního dne ve svém erbu postavu sv. Martina, který je vyobrazen jako rytíř na koni, který dává svůj rytířský plášť nahému mrzákovi ležícímu na zemi. V minulosti byl Martin patronem města. Do dnešních dnů nalezneme v Jawoře gotický kostel, který se jmenuje kostel Sv. Martina, jehož zbudování připisuje místní tradice svaté Jadwize Slezské, nazývané též Jadwiga Trzebnicka, ženě knížete Henryka Brodatego (Bradatého) a matce knížete Henryka Poboźnego (Pobožného). Nejstarší části kostela pochází z XV. století. Nad vstupem se zachoval vytesaný, kamenný tympanon, ve kterém zůstala umístěna postava patrona města na koni.