Český ráj

Takovými místy jsou mj. židovské hřbitovy. Nacházejí se v Turnově (založen 1625), Jičíně (po r. 1655), Mladé Boleslavi (16. stol.) a ve třech vesnicích v jejím okolí: Dolním Cetně, Pískové Lhotě - Zámostí a Veselici.

Hřbitovy jsou často jedinou zachovanou památkou na židovské osídlení daného místa. Nejstarší náhrobky na židovských hřbitovech mají podobu vztyčeného kamene - tzv. maceva. Připomínají biblický zvyk vztyčení kamene na posvátném místě, kde se odehrálo něco důležitého pro duchovní život člověka. Nápisy jsou hebrejsky a představují formu matriky, neboť obsahují nejen jméno zemřelého, ale i jeho příbuzných (u muže otec, u ženy otec a manžel) a datum úmrtí. Náhrobek byl vztyčen většinou při ročním výročí úmrtí pohřbeného a mohl nést zajímavé symboly: žehnající ruce kněží (hrob příslušníka rodu kněží - kohena), džbán a mísa na omývání rukou (hrob příslušníka rodu levitů, pomocníků z jeruzalémského chrámu), Davidova hvězda, resp. štít (pohřbený odvozuje svůj původ od rodokmenu krále Davida), případně symboly smutku (zlomená pochodeň, smuteční vrba) nebo znak povolání (nůž řezníka na rituální porážku, náčiní pro obřízku, klíče od synagogy synagogálního sluhy).

V českých zemích se nejčastěji pohřbívalo v jednoduchých borovicových rakvích nebo na márách, aby tělo co nejdříve splynulo se zemí, jak je řečeno v Bibli: „Prach jsi a v prach se navrátíš“. Pohřeb žehem byl považován za zneuctění těla, a proto jej tradiční judaismus zakazuje. Objevuje se až ve 20. století, kdy mnoho Židů náboženské tradice opouští. O těžce nemocného i zemřelého pečovalo tzv. Pohřební bratrstvo (Chewra kadiša), dobrovolný spolek členů obce. Ti mrtvé tělo ihned přejali od rodiny, která se mohla oddat zármutku a uvolnit ho v tradičních smutečních rituálech, a převezli jej na hřbitov. Zde bylo tělo pečlivě omyto a očištěno. Druhý nebo třetí den proběhl pohřeb. Všichni zemřelí byli bez ohledu na svůj původ či majetek pohřbíváni v bílém rouchu. K mrtvému se nevkládaly žádné předměty ani dary, neboť jak praví přísloví o relativitě pozemského majetku, „Rubáš nemá kapsy“.

V 19. století se s nastupující emancipací Židů jako plnoprávných občanů objevují i nápisy německé a na přelomu 19. a 20. století i nápisy české. Dodnes je dodržován zvyk neklást na hrob květiny, ale kamínky, připomínající náboženské přesvědčení, že Bůh je Skála a lidská duše odštěpkem této Skály symbolizovaným kamenem.

Autorka: Terezie Dubinová