Křídla nad skalními městy - příběh sokolů a výrů v Českém ráji
Výr velký a sokol stěhovavý patří ke dvěma mocným predátorům. Oba symbolizují divokost a odolnost přírody Českého ráje, sokol je dokonce ve znaku chráněné krajinné oblasti. Jejich příběh je dramatický a plný zvratů, poznamenaný lidskou činností, která je téměř přivedla na pokraj vyhynutí.
Sokol je mistrem rychlosti a přesnosti
To z něj činí jednoho z nejúžasnějších letců světa. Při útoku dosahuje neuvěřitelné rychlosti až 390 km/h, což nedokáže žádné jiné zvíře na planetě. Takovou rychlost vyvíjí při střemhlavém letu, kdy míří na svou kořist a díky dokonalé koordinaci dokáže v posledním zlomku sekundy měnit směr a zaútočit s neskutečnou přesností.
Výr se rychlým letem zrovna nepyšní
Má však jiné superschopnosti, které z něho dělají ještě nebezpečnějšího predátora. Krom skvělého přizpůsobení zraku na život ve tmě je to zejména dokonalý sluch a neslyšný let, co z něj dělá obávaného lovce. Jeho kořist se o něm dozví, až když uvízne ve spárech silných výřích drápů.
Návrat sokola a výra do Českého ráje
V minulosti čelily oba druhy intenzivnímu tlaku ze strany člověka. Zatímco sokoly decimovalo zejména používání pesticidů v zemědělství, jejichž stopové množství způsobovalo křehnutí vaječných skořápek, výry člověk pronásledoval přímo, považoval je za škodnou v lesních revírech. Oba druhy se tak ocitly nad propastí vyhubení a sokoli v Českém ráji několik dekád vůbec nehnízdili. Postupem času a díky cílené ochraně se však situace změnila. Přísná legislativní opatření, zákaz škodlivých látek a ochranářské programy pomohly oběma druhům zotavit se. První hnízdění sokola stěhovavého bylo zdokumentováno v roce 2001, po více jak 35 letech. Dnes můžeme s radostí konstatovat, že jak výr velký, tak sokol stěhovavý mají v Českém ráji stabilní populace, čítající jednotky až nižší desítky párů.
Tichý dohled a klid pro hnízdění
Správa CHKO Český ráj provádí každoročně monitoring obou těchto druhů. Na začátku února probíhá kontrola výřích teritorií, při které se lze spolehnout pouze na hlasovou aktivitu. Vizuální kontrola je možná až v rámci hnízdění během dubna a května. Dohledávání konkrétních hnízdních dutin je fyzicky i časově velice náročné, nezřídka tak samotné hnízdění uniká pozornosti. V průběhu celého jara a léta se kontrolují i sokolí lokality. Vzhledem k denní aktivitě sokolů se hnízda daří snadněji dohledat a tím pádem je možné se i cíleně zaměřit na jejich ochranu. Ta spočívá především v omezování lidských aktivit v jejich přirozených biotopech. Za vytyčením klidových území v jinak hustě navštěvovaném území je snaha minimalizovat rušivé vlivy v místech hnízdění. Ačkoliv spolupráce s uživateli skalních měst – lesními hospodáři, horolezci, atd. – dosáhla uspokojivé úrovně, najdou se nenapravitelní jedinci, ignorující pravidla zavedená ve prospěch těchto ptáků. Relativně novým rušivým fenoménem nejenom pro hnízdící sokoly a výry je využívání bezpilotních letounů, takzvaných dronů. Reakce na tento „nový druh“ vyskytující se ve vzdušném prostředí je dosti individuální. Nicméně, kumulace rušivých efektů v kombinaci s nepříznivým počasím může mít fatální následky.
Když soused loví souseda
Zajímavým aspektem soužití těchto druhů je jejich přirozený potravní řetězec. Výr se nezřídka stává predátorem mladých sokolích mláďat. Neznalý pozorovatel může zajásat, když na jedné skalní stěně objeví obsazené hnízdo obou těchto velikánů. Znalec naopak ví, že zde je pro sokola „vymalováno“. Výří strategie je sofistikovaná. Často vyčkává, až se mláďata vylíhnou, ideálně povyrostou a teprve poté si „do spižírny“ přiletí. Dospělí sokoli, dominantní ve vzduchu, nemají ve tmě a na skalním výchozu proti obřím výřím drápům nejmenší šanci a proto je jejich jedinou možností útěk.
Ochrana přírody jako porozumění
Tato přirozená dynamika vyvolává otázky ohledně vlivu rostoucí populace výra na populaci sokola. Je tak na pováženou, do jaké míry ovlivňují lidské aktivity populaci sokola stěhovavého a nakolik hraje roli přirozený predační tlak ze strany výra. Křehký ekologický systém ukazuje komplexnost přírodních vztahů v našich skalních městech. Příběh obou těchto ptačích druhů v Českém ráji je připomínkou toho, že ochrana přírody není jen o zákazech, ale především o porozumění křehkým vazbám mezi jednotlivými druhy a jejich prostředím. Přejme Českému ráji do dalších let moudrá rozhodnutí těch, kteří tu žijí, těch, kteří Český ráj využívají i těch, kteří jej v mnoha směrech spravují.
autoři textu: Václav Luka, Lukáš Bílek
foto výr velký, Vladimír Šoltys
foto sokol stěhovavý, Jiří Šťastný
CHKO Český ráj je první svého druhu v republice
Chráněná krajinná oblast Český ráj je nejstarší CHKO v České republice. Vyhlášena byla 1. března 1955 československým ministerstvem kultury na ploše 92 km². Za její vznik vděčíme především turnovskému konzervátorovi státní ochrany přírody MUDr. Jiřímu Šolcovi, který se o její prosazení výrazně zasloužil. Správa CHKO Český ráj vznikla až v roce 1969, jejím prvním vedoucím byl Miroslav Pojkar. Již krátce po vyhlášení se objevily snahy o rozšíření chráněného území – cílem bylo zahrnout do ochrany celý unikátní krajinný celek mezi Železným Brodem a Jičínem. K rozšíření skutečně došlo až po dlouhých desetiletích, na podzim roku 2002. Z původních velkorysých plánů zůstala nakonec jen část – dnešní CHKO má rozlohu necelých 182 km² a skládá se ze tří oddělených částí. O území dnes pečuje Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky, konkrétně Regionální pracoviště Liberecko – oddělení Správa CHKO Český ráj.
